Ještě před pár dny byl řekla, že je všechno nádherné, je s podivem, že stačí pár dní, nebo i hodin, aby to bylo všechno jinak.
Mně život zasadil velikou ránu, nečekanou a stále jsem to úplně nevstřebala. V sobotu 12.9. jsem naší kočičku, jejíchž fotek si ten, kdo tenhle blog čte, nemohl nevšimnout, jsem odvezla k veterináři, protože den předtím nechtěla jíst. Říkala jsem si že má možná horečku, lehala si na dlaždičky atd., diagnóza byla ale horší, selhání ledvin, začala dostávat kapačky, ty ale nepomohly. Ve čtvrtek 17.9. jsem jí ztratila, nebo spíše my.
Stále mi to přijde neuvěřitelné. Ve chvílích, kdy mi to dojde, kdy to připustím, brečím, jindy jsem apatická. Odešel kus mě a i když vím, že jí už je dobře, je to velká bolest. Ale vím, že jednou se s ní opět sejdu.