A je nás pět 🤍

Ahojky :)

jak jsem psala ve článku za 3. trimestr, 15.5. jsem byla v nemocnici, kam mě poslala moje gynekoložka, kvůli odchodu hlenové zátky. Tam mě prohlédli a řekli, že může odejít i několik týdnů před porodem a že se určitě ještě alespoň 2 týdny nic nechystá. Takže jsem byla klidná, jela jsem do práce - podívat se na kolegyně a děti, přivezla jsem jim dobroty a dětem dárky na rozloučenou, pak jsem šla ještě vyzvedávat balík a proběhl prostě normální den. Večer jsem malé přečetla pohádku a zazpívala, jako jsem to dělala každý večer a šla spát. 

Ve 4:20 mě vzbudila Daisy, že by si dala snídani, tak jsem vstala a zjistila, že mi praskla voda, takže jsem místo krmit šelmy vyrazila na záchod a z něj volala na manžela - doteď je mi záhadou, že jsem se dovolala, spí dost tvrdě, ale vzbudil se, přinesl mi co jsem potřebovala, oblékli jsme se, dali jsme holkám jíst a vyrazili směr porodnice.

Hned po příchodu mě dostala otázka sestřičky, jestli jsem se jenom nepočůrala 😂, řekla jsem, že určitě ne a že jsem si jistá, zkontrolovala to a jaké překvapení, skutečně jsem rozeznala prasklou vodu od nehody. Pak si pro mě přijel zřízenec a odvezl mě na porodní oddělení, tam mě prohlédla PA, sepsala se mnou všechny papíry a čekali jsme na doktorku, aby mě vzala na utz a podívala se na malou. Na utz byl vidět odtok vody, malá byla ale naštěstí v pořádku. 

Jelikož už jsem byla 35+1, tak se rozhodlo, že porod už se nebudeme pokoušet zastavit a pokud se do 24 hodin nerozrodím sama, přejdeme k vyvolávání. Odešla jsem na čekací pokoj a manžel domů s tím, že bude na telefonu, kdyby to začalo a že přijde při návštěvních hodinách. Na čekačce jsem byla s jednou paní, která měla podezření na odtok plodovky, ten se ale nepotvrdil, takže jsem tam pak byla celý den sama. 

Hned z rána mě šíleně začaly bolet záda, nejdřív to šlo, pomáhala teplá sprcha a teplé obklady, odpoledne už šlo o vytrvalou bolest, která byla čím dál tím horší, k večeru to bylo nejhorší - bolest jsem cítila furt, byla šílená, já byla strašně unavená, ale v leže byla ta bolest nesnesitelná, takže jsem tam tak zhrouceně seděla na posteli, šíleně unavená, usínala jsem, ale když jsem si lehla, nešla ta bolest vydržet, takže jsem si zase rychle sedala. Po celý den jsem dostávala infuze penicilinu, protože jsem neměla výsledky ze stěru na streptokoka, tak aby ho případně malá nechytla při cestě porodními cestami. Také se pravidelně točil monitor. K večeru tam taky přibila jedna maminka, ale moc dlouho jsme spolu na pokoji nebyly. 

Když mě šla PA pak zkontrolovat, byla jsem najednou už v půlce, rychle jsem volala manželovi a mezitím jsem se přesunula na porodní pokoj. Po příjezdu manžela jsem vlezla do vany a měli jsme zvonit, kdybych cítila veliký tlak, což bylo za chvilku, takže další kontrola - 9 cm, do pár minut 10 a šlo se na to. Malá byla na světě za 22 minut a nakonec jsem si užila překotný porod. Zní to lákavě, mít to brzy za sebou, ale není o co stát. Kontrakce nepřijdou pomalu, s lehkým náběhem, ale prostě najednou a jdou pěkně rychle už od začátku a pauza mezi nimi? - ta v podstatě neexistuje a přirovnala bych to k jedné šíleně dlouhé kontrakci, neměla jsem ani čas se pořádně nadechnout, protože žádný mezičas neexistoval a těch 22 minut se mi zdálo jako věčnost. 

Úlevu na konci pak vystřídal strach, nejen že se malá narodila předčasně, ale měla jsem jí u sebe sotva pár sekund a museli mi jí sebrat, protože se v tom fofru bohužel nalokala vody. Nakonec skončila na JIPR (jednotka intenzivní a resuscitační péče), dostala ventilátor, sondičku atd. Manžel se za ní ale mohl jít alespoň podívat hned chvilku po porodu ❤

Narodila se 16.5.2023 ve 23:37 a měla 2800 g a 45 cm. 

Já taky ještě neskončila, placenta nechtěla odejít a ztrácela jsem hodně krve, takže jsem si užila celkovou narkózu a placentu mi museli sebrat v ní. Po probuzení jsem se ještě viděla s manželem a pak mě místo na šestinedělí převezli na lůžkové oddělení. Pozitivum se ale taky najde, porodila jsem bez poranění. 

Za dvě hodiny jsem už zkoušela vstát a jít do sprchy, kde se mi udělalo špatně, ale měla jsem u sebe sestřičky, takže jsme to zvládly :) 

Po snídani to bylo trochu lepší a dopoledne pak přišel manžel a jeli jsme spolu za malou, pak jsme za ní chodili každý den a jak mi bylo lépe, chodila jsem za ní i sama - ráno a večer, když byl manžel v práci. 

Po pár dnech jí převezli na JIP a já za ní chodila několikrát denně, vždy po 3 hodinách a když přišel manžel na návštěvu, šel samozřejmě taky. JIP už je oddělení, kde jsou na tom děti lépe (malá ventilátor nepotřebovala už po pár hodinách a rychle se naučila jíst z flašky a na JIP už sondičku neměla) a kde se o děti rodiče více starají, za což jsem byla vděčná (ne že by byl problém chodit nahoru, ale je to tam prostě jiné, jsou tam vážnější případy, děti v inkubátorech atd.). 

Po porodu malá shodila na 2100 g a všechno, co jsme ji koupili, jí bylo velké - doma jsem měla jen 56 a 62, ona ale pak nosila oblečení pro nedonošené (hodně malé) děti a pak přešla na newborn, taky plenky jsme sháněli 0, doma jsme měli jen jedničky. 

Hned první den jsem přebalovala, krmila i koupala. V sobotu mě potom oficiálně propustili a já se přesunula za malou na JIP - ještě jsem jí nemohla mít u sebe, takže jsem tam byla na pokoji sama a za malou stále chodila co 3 hodiny, už se to ale blížilo k tomu, že brzy budeme spolu - a tak se také po dvou dnech stalo, konečně. Nejprve měla stále monitor na nožičce, který ukazoval sestřičkám hodnoty, ale po dalších dvou dnech už jí ho sundali a měla jen normálně monitor dechu v postýlce. Největším problémem se pak ukázala žloutenka, která se jí stále vracela, svítili jí už na JIPR, potom na JIP a nakonec jí museli svítit, i když už jsme byly spolu na pokoji - to dostala dokonce 2 světla, což nakonec konečně pomohlo. Dohromady se svítila přes 60 hodin, no, spíš to bylo k 70 hodinám. 

A pak konečně přišel den D, od pátku až do pondělí byly hodnoty žloutenky dobré, všechna vyšetření taky dopadla dobře a tak se rozhodlo, že nás v pondělí (29.5.) konečně pustí domů. Odpoledne pro nás přijel manžel, rozloučili jsme se na oddělení a poděkovali něčím dobrým a konečně jsme vyrazili domů, aby se mohla naše 5 členná rodina konečně pořádně sžít. 

Musím tu vyzdvihnout FN Lochotín, kde jsem byla, protože ač jsem se bála, úplně všichni byli úžasní - sestřičky, porodní asistentky, studentky, laktační poradkyně, fyzio, doktoři a doktorky... prostě celý personál nemocnice byl strašně milý a empatický.

Na čekačce jsem vystřídala 3 porodní asistentky a všechny úžasné, k tomu se o mě staraly dvě báječné studentky a doktor byl také bezvadný, ten za mnou pak i přišel a ptal se na mě a malou 💛

Na JIPR a JIP také super personál a já jsem za to opravdu moc vděčná, nikdy jsem neměla pocit, že jsem na obtíž, vždy pomohli, poradili, mohla jsem se na personál vždy obrátit, takže i když to bylo psychicky strašně náročné, v nemocnici jsem byla 13 dní a mohl za mnou na JIP jen manžel, díky tomuto přístupu to nebylo tak strašné, jak by to mohlo být. 

Fotka z cesty domů - trošku nám v tom oblečení plavala, je jí ještě teď, ve skoro 5 měsících, ty polodupačky má zrovna na sobě 😂

A já od manžela dostala úžasnou kytici (kterou už jsem ukazovala, ale pochlubím se ještě jednou) :)

Daisy tu změnu nese poměrně statečně, je zvědavá a malou chce i tulit, Golda to nese o něco hůř, ale ona všeobecně nemá změny moc ráda, už je to ale lepší, chodí se koukat, tuhle vlezla i za malou do košíku (v mé přítomnosti), jen nesnáší pláč, když to na malou přijde a Golda je ve stejné místnosti, okamžitě utíká pryč :D

Takže - porodní plán mi byl dost k ničemu a občas je mi dost líto, že to neproběhlo ani trošku podle mých představ, nejvíc mě mrzí, že jsem jí nemohla mít hned u sebe a že měla těžší začátek, ale my si to rády vynahrazujeme ❤

Nejdůležitější ale je, že malá je v pořádku a je strašně šikovná - vývojově je o ten měsíc a kousek mladší, takže když má něco dítě umět v cca 5 měsících, má ona ještě ten měsíc čas a tak, ona to ale zvládá, jako by byla normálně donošená, jediné s čím byl problém, bylo pasení koníků, u toho si dala na čas, polohu na bříšku nemá moc ráda, už ale dává i to 😀 

Navíc je úplně úžasná - skoro vůbec nepláče (až na výjimky - jídlo, prdíky), směje se, ráda si hraje na dece a krásně spinká. Je to prostě zlaté miminko, naše sluníčko za odměnu a já nemůžu být šťastnější, nedokážu ani vyjádřit, jak moc šťastná a vděčná jsem a i přesto všechno - od strachu v těhotenství, přes porod, po pobyt na JIP a JIPR, bych do toho šla klidně znovu, i kdybych věděla, jaké to bude 💜

Je zvláštní, že si pamatuji, jak to bylo, že vím, že to bolelo, že jsem občas byla psychicky v háji, ale nedokážu si vybavit ty pocity a cítím už jenom radost, ale tak to má být ♡

A to je všechno - tak začala naše cesta a já se moc těším, co bude dál. 

Budu se těšit u dalšího článku 💋