Daisy a Golda - náš příběh

 Ahojky 

v minulém článku jsem psala o ztrátě Míny. Upřímně se s tím stále neumím vyrovnat a přijde mi to takové neskutečné. Žiju, pracuju, vše je ok, ale jak si třeba v noci lehnu a dolehne to na mě jako kámen. Mám ale dvě nové lásky, které mi se smutkem pomáhají. Jmenují se Daisy a Golda. Dvě nové kočičky. 

Po ztrátě Míny jsem věděla, že chci určitě nové zvířátko, jinak by mi to doma připadalo prázdné a jelikož pejska do bytu nechci, protože by byl dlouho sám, bylo jasné že to bude nová kočička. Neuvažovali jsme o víc než jedné, ale osud nám to tak zahrál. Já tomu říkám, že nám je takhle poslala Mína. Procházeli jsme webové stránky útulků a našli jsme kočičku, která nás rozesmála - má totiž knírek. Tahle kočička byla v karanténě, léčila se a bylo jasné, že si jí nebudeme moct vzít hned, to nám vyhovovalo - chtěli jsme po smrti Míny trochu času než si přivedeme další. Takže jsme do útulku zavolali (19.9. v sobotu) a v neděli jsme se na ní měli jet podívat, ale zamluvili jsem si jí, aby nám jí nikdo nevyfouknul. Pár minut po tomhle telefonátu mi volala ségra, že našli opuštěné kotě, zanedbané, ale mazlivé a jestli ho nechceme a že mi už poslala fotku. 

Zamilovala jsem se, takový drobeček, ale řekli jsme, že si vezmeme tu z útulku, tak jsem jí řekla, že jí dám vědět zítra. Po chvilce jsem volala znovu, aby nám jí tedy pohlídali, že si jí vezmeme. A po dalších pár minutách jsem volala naposledy, jestli nám jí můžou přivézt hned. A tak se taky stalo. Začala jsem jí říkat Daisy. 

Měla špatné oči, uši, byla vyhublá, takže jsme jí vzali na veterinu, tam jsme dostali množství prášků a začala léčba. 

V neděli 20.9. jsme se jeli podívat do útulku na kočičku, kvůli které jsme volali, na Goldu. Já totiž když něco řeknu, tak to nechci brát zpátky. A když jsem řekla, že si jí vezmeme, tak to tak prostě musí být. Tohle na nás v útulku čekalo :) 

Navíc 20.9. by měla Mína svátek a celé mi přišlo, jako by to na nás nastražila ona a vymyslela to tak, aby jsme měly hned dvě lásky.

Prostě láska. Zamluvili jsme si jí napevno a já si s paní vyměnila telefonní číslo, abych mohla volat jak to vypadá s jejím léčením a případným propuštěním. Daisy se mezitím také léčila a vypadala čím dál tím líp. Měla jsem trochu obavu jak se ty dvě snesou, ale těšila jsem se na tu druhou jak malá. 

Jelikož svátek slavím jindy, 1.10. na svatou Terezii z Lisieux, měli k nám v sobotu 3.10. přijet moje mamka a ségra atd. na oslavu, ráno mě ale čekal jiný dárek, volala paní, že si můžeme konečně přijet pro Goldu (i když to původně vypadalo až na další víkend), vyrazili jsme hned a návštěvu čekalo taky překvapení, o tom, že si pro Goldinku jedeme, jsme jim totiž neřekli :) 

Golda si u nás zvykla hrozně rychle a i když se první dny s Daisy jen praly a ne vždy přátelsky, po třech dnech se to urovnalo, jo, i teď se honí a perou, ale ve hře, jsou to kámošky, z čehož mám největší radost. Takže teď to u nás vypadá nějak takhle:

Jsou to moje lásky. Jsem strašně ráda, že je mám. A i když mi Mína strašně chybí, mám záchvaty smutku a neustále na ní myslím, mám tyhle dvě mazlivky, co mi strašně pomáhají. Nikdy bych nevěřila, jak kočky můžou být mazlivé a projevovat takovou lásku, Mína mi ale ukázala, že to jde a tyhle dvě mi navíc ukázaly i vzájemnou lásku, kterou si teď doma všichni užíváme. 

A i Mína s námi je, i když ne tak, jak bych chtěla, navíc jsme si jí nechali namalovat od nejúžasnější Markéty Koskinen (IG: maj.art_airbrush) a je to jedním slovem nádhera. 

Mějte se krásně a budu se těšit u dalšího článku ♥